TOKIO HOTEL IST AM BESTEN! na Blog.cz

Takže..mam doma pár VIP vstupenek do Prahy na 3.4. a páč sou VIP,dostanete se až k podiu. Takže máte větší šanci že vás např. Bill uvidí a vybere nahoru na podio při Schrei. Nebo si můžete chytit pár těch věcí,co Tokiáčci hází do publika. Je to vaše poslední možnost získat VIP vstupenky,jinde už se sehnat nedaj,tohle sou poslední...dyštak napište na mail: GiRLiNka.2@seznam.cz

.. no tak newim, co si o tom mam myslet.. ae vlastně, diť Tom je gentleman.. to tej holce určo jenom pomáhal jít xD

Klikněte si na "celý článek"...

R(reportér)-Chodíš na profesionální manikúru nebo si nehty děláš sám? Buď upřímný...

Bill: Ne ne, dělám to všechno sám. Všechno! Ano, sám se líčím a všechno dělám hlavně já, ano. Bylo by trochu divný jít na profesionální manikúru, tak...kluci tohle normálně nedělaj

2) R-Gustav a Georg už ukončují. Ale Bill a Tom musí bohužel číst školní učebnice dál..Dokonce musíte navštěvovat internetovou školu...

Bill: Ale, takhle žijeme ve vlastní skupině ne?

Bill: My máme práci (úšklebek na Toma)...a ti jiní...o...o :D

Tom: Anooooo :D

3) R- Ale Bille...Nemýlím se, máte psa?

Bill: Ano máme

Tom: Scotty??

Bill: Yeah...

Tom: JO, nemohl to dál vydržet a chystal se zemřít...

Bill: Díky...jsi velmi dětinský...

R- A děti?

Tom: Děti...Nevím, proč se nás teď ptáte na děti a manželství

Bill: Yeah...nevím o žádným

Tom: Já vážně nechci nosit křičící děti a to ještě k tomu slintá jako pes

Bill: No a tohle je moje postel...musí být velká. Vždyť tak těžko pracuju...potřebuju velký prostor

5) R-Vždycky máš svůj styl Bille?

Bill: Samozřejmě. Občas jsou dny, kdy jsem absolutně poblázněný do mého stylu, kdy jdu právě ven a nějak...vypadám podobně jako on (pohled na Toma)

Tom (přerušuje Billa): Ale já vypadám...vypadám...vypadám (velmi cool se nakloní) rozhodně líp než on...(velký úšklebek) a on (pohled na Billa) ještě sám sobě říká, že vypadá líp

(Reportér se směje)

Bill: Rozhodně...rozhodně (úšklebek) Navíc vypadáme velmi podobně, ano!

Bill: Taaak...teď máš 2 autogramy od Toma, 2 od Gustava, 2 od Georga a 2 ode mě. Tak tady máš 4 autogramy od nás všech. (Hrdý úšklebek)

Tom: Hmm..ani náááápad, Bille....tvůj rozpočet není dokončený...

Bill: och člověče

Tom: Vždycky to samí, TY osoby, co nejvíc pracují a kdo vydělávají všechny ty peníze, TY osoby mají vždycky ty nejmenší pokoje. Tady!(otevře dveře od svého hotelového pokoje) Podívejte na to! Všichni ostatní mají větší pokoje!

Kameraman: Musím uznat, že máš pravdu

Tom: Jo...

Bill: Ta vana...to je opravdu vtip! Nikdo si tam nemůže lehnout!! Podívejte na to! Je TAK malá. Jak vidíte, tohle místo se opravdu hodí pro Tokio Hotel! Je to tady vyrobený jenom pro malý lidičky!

Bill: Všichni ostatní mají normální postele. Já potřebuju velkou postel, protože...pracuju tak hodně a tak tvrdě, a to proto (skočí zrovna do postele) se musím pořádně ve svý postýlce roztáhnout...potřebuju hodně prostoru!!

Klaas(čte dopis od fanouška):Georg by se neměl tolik stydět....mnoho obdivu Petra ze Stuttgartu....a v závorkách je napsaný: Doufám, že mé jméno pro něj něco bude znamenat.

Georg: No...ehm...no...

Bill: No tak Georgu! Co s Petrou uděláš??

Georg: No...Petro...promiň (tváří se přitom jako mimino)

Bill: Musím vstávat každý ráno v 8 hodin! Ostatní leží delší dobu, oni si šli na párty minulou noc....ale já sem musel jít spát, protože musím vstávat v 8 hodin. JENOM proto, abych se ujistil, že kapela bude v budoucnu úspěšná. Protože jediným tím důvodem je, tak skvělej talent a vzhled zpěváka...hlavně proto, že TAK dobře vypadám! Ah, podívejte na Georga, jak kejve tou hlavou když spí.

Všichni(kromě Georga): Na Georga!!!

Georg: Hey! Jsem už dospělý muž, mám na práci tolik věcí

Otázka: Kolik máš budíků?

Tom(odpovídá za Georga): Má jenom jednoho....a ten nefunguje! A když si zkouší narychtovat mobila, tak taky nefunguje, když má zvonit, je to divný!

Georg: Baterka byla vybitá...opravdu!!

Bill: No myslím, že nikdo z nás by se nemohl stát matematikem. Ten talent pro logiku nám tak nějak chybí...

Tom: Protože VŽDYCKY rozbíjí věci, když v něčem není ze dne na den dobrej...

Georg: Proto to vzdal i se sexem (všichni mají výtlem)

Bill: No, ještě nevíme, jestli budeme pít pomerančový džus, nebo jablečný. V každém případě: vysoký procento alkoholu! Ale musí to být bez čerstvého ovoce, jinak to potom Tomovo břicho nepřijme...

Tom: (jenom kroutí očima)

Bill: Všichni celej dlouhej den sedíme vevnitř, jenom jíme fastfoody a samá nezdravá jídla...a ty "přírodní jídla", všechny ty saláty (dělá znechucený obličej na Georga) a ty....zeleninový jídla (rychle kroutí rukama, jako že ne)

Bill: Netknutá příroda například...to je hrozný! Je tam všechno tak....(zaluská prsty ve vzduchu, aby si vzpomněl)..tak...zelený a porostlý a tak, to nesnášíme!

Raab(moderátor): Jak je to....co od vás chtějí fanoušci? Chtějí jenom říct "Ahoj" nebo chtějí taky polibek...?

Tom: No, většinou chtějí říct jenom "Ahoj"...ale máme taky fandy, kteří mají na transparentech napsáno něco jako "Miluj se se mnou skrz monzun"

Raab: A vy jim na ty nabídky odpovídáte???

Tom: NEEEE, NEEE!!!! (to je to "Neeein!", ze kterého jsme měly výtlemJ)

Bill o dělání večírků a pití alkoholu:

Bill: Můžu říct, že všichni pijeme tvrdej alkohol...nebo spíš: ne tak úplně VŠICHNI...taky pijeme JENOM vodu, pro jistotu! Ano, to můžu rozhodně utvrdit, ale ve skutečnosti chci říct, že...(velký úsměv od ucha k uchu)

Reportér: No Bille...vypadá to, že máš trochu v hlavě nepořádek...

Bill: Jo, já vím, to někdy mívám.

Gustav: Měli sme podezření, že si píše deník, tak sme ho hledali. Nakonec sme ho našli pod jeho věcmi.

Bravo: Co v něm bylo?

Bill: To nemůžeme přece říct že..

Tom: Jistě že můžem! Georg byl strašně zamilovanej do mý ex-, ale nic se nestalo, nechtěla ho. (šklebí se)

Bravo:Žárlil jsi?

Tom: Neee. My jsme spíš o tom jen žertovali. Ale Georgovi se to nezdálo vůbec zábavný....

Hola Lidišky.. ňák mi to tady nešlo.. prostě se to nece objevit, takže se to muší označit, aby se to dalo přečíst.. fakt sorry.xD

Nové album. Nové singly. Pro tohle už Tokio Hotel měsíce žijí ve studiu. Pro BRAVO podají Bill, Tom, Georg a Gustav exklusivně zprávu o aktuálním stavu věci..

Zkoušení, skládání, úpravy, nahrávání. Zas a zas. Dokud nebude song perfektní! Dělání hudby je těžká práce! Poslední měsíc, ve zvukovém studiu v Hamburku, kluci z TH horečně pracovali na novém albu "Zimmer (pokoj) 483" -vyjde 23. února… 26. ledna konečně představí nový singl ""Übers Ende der Welt"! Do té doby mají ale hoši plné ruce práce…

Bill: To bychom udělali rádi. Ale my chceme fanouškům něco nabídnout! K tomu si musíme být zcela jisti, že je naprosto cool. Proto si na to necháme ještě trochu času…

Tom: Přece jen máme už náš cover- shooting v kupě a ještě tento rok natočíme naše nové video. To pak u toho BRAVO určitě bude… !

Bill: Hned se pozná, že je to Tokio Hotel. Zvuk zůstává stejný….

Georg: …tentokrát máme ale víc nazkoušeno- a muzikálně jsme se zlepšili.

Tom: Také jsme tentokrát položili větší důraz na text. Máme skutečně mnoho cooláckejch témat. Na to můžete být zvědaví. Ale zatím toho nechceme moc prozradit.

Bill: V době kdy pracujeme, bydlíme tam. Máme malý byt ve studiu

Tom: Jako by už nestačilo, že musím na cestě být celou dobu s Georgem. Teď s ním musím dohromady i bydlet (hlasitě se směje)!

Gustav: Jdeme tam tehdy, když pánové vstanou. To může u některých být až teprve v 16.00 hodin.

Bill: Prostě rádi spíme (šklebí se)!

Bill: No ano, vlastně jen o koupelnu- kdy tam kdo může být.

Gustav: Nenávidím to, když vyjdu z teplé sprchy a koupelna je studená. Jen proto, že některý z těhle vtipálků nechal otevřené dveře. Večer vždycky pustím topení- ale klyž jdou moji kolegové v noci do postele, nechají dveře jednoduše otevřené…

Bill: Jo! Gustav nám vařívá lasagne!

Gustav: Také si například vaříme pastu (těstoviny).

Bill: To pak udělá jeden nudle, druhý omáčku a další prostřou stůl. To je legrace…..

Bill: Takže, já umím špagety, mléčnou rýži, krupičnou kaši....

Tom: S dobrou kuchařkou umí každý vařit. Tam stojí, kolik máme čeho dát dovnitř, co potřebujeme. Zamícháme vše dohromady- hotovo (smích)!

Bill: Mnozí jsou z nás trochu šokováni- tak například často krkáme.

Gustav: v studiovém bytě děláme svinčík. Pak leží chipsy všude kolem a moje cola je převrhnutá...

Georg: To pak pod gaučem vypadá jak u houmlesáků.

Tom: Každý nahraje jednotlivě svůj nástroj. Nejprve hraje Gustav na bubny, pak Georg na bass-kytaru, potom já na kytaru a nakonec zazpívá Bill svůj díl. Já potřebuju na svý kytarový riffy přirozeně nejmíň času (šklebí se)

Georg: No jasně(směje se s ním).

Tom: To vám garantuju, že to neposlouchám (směje se ještě víc)!

Bill: Nee, každý dělá něco, aby byl zticha. Při tom se pak může dobře koncentrovat.

Bill: Může se to stát. Všechno musíme udělat dostatečně dobře. Chceme nabídnout fanouškům opravdu dobré album- a proto píseň přirozeně často přezpíváváme, dokud vše nepasuje. Píseň se také nezpívá celá v kuse. Ve studiu je to rozděleno na mnoho dílů.

Tom: Jo- na svátky jsme všichni doma u našich rodin v Magdeburgu!

Bill: Nic materiálního. Jsme jednoduše rádi, že můžeme strávit trochu času s lidmi, se kterými chceme….

. když..Billda dabuje Artura

... a zase Tomda

Ahoj lidi!

Tento rok už bude brzy u konce - hodně rychle uplynul! Předtím než volné dny strávíme s našimi rodinami, chcemeVám ještě jednou srdečně poděkovat za Vaši podporu.

Byli jste tak skvělí!

Doprovázeli jste nás pokaždé, když jsme byli pryč, čekali jste na všech show a rockovali s námi na našich koncertech!

Koncert "Srdce pro děti" bylo naše poslední vystoupení v tomto roce, bude to pro nás zvláštní pocit, když se s Vámi znovu uvidíme na naší "483 Tour"!

Ale předtím, než Vám zahrajeme živě na startu naší tour, přijde brzo na začátku roku náš nový singl Übers Ende der Welt". Vánoční dárky nejsou v tomto roce tak důležité, teď se těšíme na čas, strávený s našimi rodinami, nově načerpanou energii, a na pár dnů nic nedělání.

Přejeme Vám a Vašim rodinám taky veselé Vánoce a skvělý start v roce 2007!

..Bill Georg Gustav Tom

tak a pár foteček z Krone 2006

. .. no a eště pár foteček, když byli kluci pařit v clubu Rodeo.. nechci nic říkat, ae Geri je ňákej červenej... asi je toho na něj moc :D............ jéé tady to Tomdovi mocinky sluší.. takovej roztomilej kukuč:DD

Dívčí smích. Falešný, neupřímný a vlezlý... Šel právě parkem, pod nohama ve velkých skejťáckých botách mu lehce křupala jinovatkou pokrytá země a vedle něj cupitala a lacině se smála jakási dívka s dlouhými vlnitými vlasy barvy zmoklé slámy, v superkrátké minisukni a kozačkách a s inteligencí hodně hluboko pod bodem mrazu. Nevnímal ji. Ani trochu ho nezajímala. Docela se svému chladnému chování k ní divil; ještě před pár týdny by s ní dost okatě flirtoval, ale teď? Tahle ubohá barbínka mu přece nestojí za to, aby s ní ztrácel čas.. Jak to, že to dříve neviděl? A jak to, že tak najednou procitl? Sám pro sebe se pousmál - věděl, čím to je, co, tedy spíše kdo, za to může - ona. Ona, jeho přítelkyně, které se nějaká falešná vyumělkovaná husa v kozačkách jednoduše nemohla rovnat...

Vlastně by tu za pár minut měla být..domlouval si s ní přece schůzku..

Poprvé se podíval na dívku, která cupitala vedle něj a která mu právě líčila, jak si včera lakovala nehty.

'Ehm,' lehce si odkašlal, 'nechtěla bys už jít? Mám tady rande..' ani v nejmenším si nelámal hlavu s tím, že se nejspíš zachoval netaktně, to mu absolutně nevadilo, koneckonců, ta holka se na něj zavěsila jak pijavice sama s trapnou výmluvou, že oni dva se určitě znají, když ho uviděla na rohu ulice směřující k parku, on se jí o to rozhodně neprosil.

Dívka překvapeně a polekaně zamrkala a nevěřícně vykulila oči.

'Co-cože?' nechápala.

'Mám tady rande!' zvýšil hlas; už ho vážně unavovala.

Dívce se z nějakého neznámého důvodu vrátil na tvář úsměv.

'Aha,' protáhla pobaveně. 'Tak sbohem.' a přilepila mu své rty s tunou rtěnky na tvář, pak se ohlédla kamsi jemu přes rameno a nesmírně spokojená sama se sebou odkráčela.

'Co jí sakra tak pobavilo?' ptal se sám sebe a zhnuseně si stíral zbytky rtěnky z tváře.

Sotva si ale tuhle otázku položil, hned ji zase pustil z hlavy, měl teď mnohem lepší téma k přemýšlení - za chvilku má přece přijít ona.

Otočil se, musí se podívat, jestli už nejde..a skutečně ji uviděl..

Na ten pohled nikdy nezapomene, věděl to....nejen proto, že vypadala tak nadpozemsky krásně - díky své štíhlé postavě, světlým vlasům podbarveným černou a díky rudému slunci, stojícímu za ní tak nízko na obloze, že mohl vidět pouze jeho rubínově zlatavé paprsky, které tak kolem ní vytvářely zářivou auru, vypadala jako anděl..ale i proto, co z ní vyzařovalo, jak se na něj dívala..i když stála naprosto strnule, věděl téměř jistě, že se chvěje.. a ty její oči...i přesto, že od něj stála poměrně daleko, by klidně odpřísáhl, že se pomalu zalévají perlám podobnými slzami...ještě chvíli se mu dívala přímo do očí, pak si na kratičký okamžik lehce skousla spodní ret, otočila se a zmizela, odešla a ani jednou se na něj neohlédla, odešla a ani mu neřekla, proč vlastně..

Ani mu to nemusela říkat, došlo mu to..určitě ho viděla s tou vlezlou holkou..

'Sakra!' zaklel a kopl do kamene povalujícího se na cestě před ním. Viděla určitě jen ten okamžik, kdy mu dala ta pijavice polibek na tvář a nic jiného.. To si alespoň nemohla přijít pro vysvětlení?

Zarazil se. Tohle se mu ještě nestalo. Ještě nikdy se nerozčiloval kvůli rozchodu nebo něčemu takovému, vždycky to prostě hodil za hlavu a vyrazil "na lov" znovu, tak proč teď ne? Proč je to najednou jiné?

To proto, že ona je jiná. Jiná než ostatní holky, co měl kdy šanci poznat. Věděl to.. Už od první chvíle, co ji spatřil to věděl naprosto jistě..

Setkali se na ulici, na docela obyčejné, prašné a velkými obdélníkovými kameny dlážděné ulici. Dodnes si přesně pamatuje, kde přesně, na kolikátém kroku, u jaké budovy..

'Promiň, já..já fakt nechtěla..' vykoktala rozpačitě, když na ulici vrazila do kluka s dredy a vyrazila mu tak z rukou i-pod.

'To je dobrý,' řekl, když oba klečeli na dlážděné zemi a sbírali přehrávač.

Zvedl k ní oči...a snad vůbec poprvé ztratil řeč. Dodnes neví, co přesně ho na ní tak ohromilo; nejspíš ona celá..měl ji tak blízko, a navíc - ona k němu vzhlédla ve stejném okamžiku, takže se doslova topil v jejích očích..něco takového ještě nezažil, srdce mu tlouklo jako splašené, ruce se třásly, nohy odmítaly nést, v hlavě mu hučelo.. Očarovala ho; přál si pouze, aby tenhle okamžik nikdy neskončil, aby ji měl pořád u sebe.. na ničem jiném mu nezáleželo..

Zamrkal - skutečně teď vzpomínal na den, kdy ji poprvé potkal? Proboha, snad se z něj nestává romantik, to by tak ještě scházelo! Musí ji dostat z hlavy - tak se s ním rozešla, no a co, pro jednu holku se přece svět nezboří.. Počkat, ale co když.. Vždyť přece neřekla nic o tom, že se s ním rozchází...možná, že by za ní měl přece jen zajít a... Cože? Zajít? Co ho to ksakru napadá, má přece svoji hrdost! Doprošovat se holkám, odprošovat je, omlouvat se jim..to tedy rozhodně neměl ve zvyku a už vůbec s tím nehodlal začít.. Ne, nikam nepůjde. A hotovo.

Tak proč, proč se cítí tak, tak..zahanbeně, nečistě, jakoby právě někoho podvedl, podrazil... Nechápal to, vždyť přece nic neudělal..

Kráčel se skloněnou hlavou pomalu parkem, kopal před sebou kamínek, ruce hluboko v kapsách, hlavu pro něj nezvykle vysoko v oblacích.. Zastavil se u lavičky stojící pod rozložitým šeříkovým keřem a chvilku ji mlčky pozoroval. Není to tak dávno, co na ní seděli spolu poprvé..

Smála se. Tak upřímně a opravdově.. Její smích zněl jako cinkání statisíců skleněných zvonků..a on za nic na světě nechtěl slyšet nic jiného než její hlas a smích...

Náhle se smát přestala a tázavě se na něj podívala, téměř jakoby se bála, že se mu něco stalo.

'Děje se něco?' zeptala se zmateně - vůbec se totiž nesmál s ní, jen ji celou dobu tiše pozoroval a ani na okamžik z ní nespustil oči.

Usmál se.

'Jsi úžasná.' zašeptal, pomalu k ní naklonil hlavu a jemně se ústy vpil do jejích rtů.. a rázem se s ním zatočila země a z celého světa se vytratil čas..přišel si, jako by se topil..v její vůni, v chuti jejích rtů, v její přítomnosti..

Naštvaně nakopl kamínek před sebou. Kruci, tohle všechno teď mohl mít znovu, mohl ji mít teď znovu u sebe v náruči, mohl jí teď šeptat do vlasů...a kvůli jedné až příliš sebevědomé holce v kozačkách o to všechno přišel..

Zarazil se. Copak s tím nic neudělá? Nechá zmizet ze svého života to, pro co žil, to, co miloval tolik jako ještě nic a nikoho jiného a to jen proto, že se bál sám sobě si to přiznat?

Nemůže ji nechat jít, věděl to..vždyť život bez ní je jen přežívání..

Otočil se a rozhlédl se uličkou v parku, kterou měl právě před sebou, jakoby čekal, že se mu schovává někde za stromem..

Mrzlo. Tak mocně, až se jeho dech měnil ve zřetelný obláček mlhy, když kráčel parkem a díval se na všechny strany, jestli náhodou nesedí na lavičce podél chodníku a nepláče..

Náhle spatřil známou siluetu, která se právě zvedala z promrzlé lavičky několik metrů od něj. Neviděla ho, protože stála k němu zády a právě si otírala uslzené oči do rukávu od tmavé mikiny s huňatou kapucou. Nezmohl se na slovo, nedokázal na ni zavolat a nemohl se ani pohnout - její slzy, i když je neviděl, ho naprosto oněměly...

Vzdalovala se mu, aniž by měla tušení, že tam stojí...a on neměl dost síly a odvahy na to, aby ji zastavil... a tak jen bez dechu pozoroval, jak vychází z parku a míří k silničnímu přechodu za parkem..

Najednou se v něm něco zlomilo..přinutil své nohy ve vytahaných džínách k pohybu směrem k ní. Měl ji už od sebe sotva pět kroků, když vkročila na přechod s očima plnýma slz..v tom okamžiku se na slunci zaleskla bělostná kapota osobního auta, které se jako blesk vyřítilo ze zatáčky - ona ho ale neviděla...

'To ne!' blesklo mu hlavou, nevnímal svět kolem, viděl jen ji, jak se pomalu blíží aut, otírajíc si oči do rukávu..ani nevěděl, co dělá, neuvědomoval si, že vběhl do vozovky...bože, auto je tak blízko..chytil ji do náruče, když mu uši naplnil kvílivý a táhlý zvuk brzd...prudce jí smýkl stranou, aniž by tušil, kam vlastně a kde vůbec stojí on, vše se odehrálo tak rychle...ohlédla se na něj, stále v jeho náruči...měla oči naplněné hrůzou a strachem, viděl v nich odraz dvou světel od auta...

'Tome...' zašeptala, jemu se však její hlas v hlavě rozezněl hlasitě jako zvon a tohle slovo se neustále opakovalo, jakoby unášené ozvěnou...pak jej ale nahradilo jiné...

'Evo...'

Ticho. Tísnivé, děsivé, strašlivé...ale proč vlastně? Vždyť ji má přece v náruči...

Nesmí se jí nic stát, prostě nesmí...otevřel oči.

'Evo?' zamrkal, viděl rozmazaně, připadalo mu, že se všude kolem válí kotouče mlhy...ale kde je ona? To ho přece zajímá nejvíc, nějaká pošahaná mlha mu je absolutně ukradená... znovu zamrkal..

Čísi ruka vklouzla do té jeho a postavila ho na nohy. Přivinula si ho k sobě..tu vůni přece zná, takhle voní pouze...

'Evi?..' vydechl tiše.

Dívka mu vtiskla polibek na rty.

'Miluju tě.' zašeptala.

'Já tebe víc..' poškádlil ji šeptem a usmál se.

Měl strašně těžká víčka, i přesto se je pokusil otevřít, hrozně moc ji toužil zase vidět..

Usmívala se a po tvářích jí tiše stékaly poslední slzy..zdála se mu tak křehká, jak tam stála a celá se stále ještě chvěla strachy o něj..

Cosi maličkatého a bílého jí spadlo z nebe na tvář. Natáhl ruku a prstem jí tu věc sundal.

'Sněhová vločka.' oznámil šťastně. 'První za tuhle zimu. Něco si přej..'

Usmála se. Přivinul si ji k sobě, zavřel oči a pomalu přibližoval své rty k jejím...

Prudce se mu rozbušilo srdce. Ještě pevněji stiskl v dlani její řetízek

Stál právě v dešti před letištní halou a nemohl tomu uvěřit. Teprve nyní začal závod s časem; dlouho se nerozmýšlel, zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř - teď se teprve uvidí-může buď všechno získat..a nebo všechno ztratit..

Rozhlížel se po hale - někde tady přece musí být..musí..

Určitě tady někde sedí, obličejem otočená k oknu a pozoruje déšť, jak zvolna stéká po skleněné výplni okna..milovala déšť, věděl to..

Přejel očima po všech čalouněných židlích stojících po obvodu haly a uprostřed ní, ke svému zděšení zjistil, že je hala poloprázdná..a co hůř - ona tam nikde neseděla...

Naprázdno polkl, přece nemohla... Bezradně se rozhlížel po prostorné místnosti, třeba si šla koupit něco na cestu vedle do bufetu..možná, že šla na informace na něco se ,zeptat..nebo si u přepážky kupuje letenku..

Věděl, že jediné, co mu teď zbývá, je doufat, a že bez ní být prostě nemůže..ta strašlivá čtvrthodina mu skutečně stačila..

Spíš pro sebe než proto, aby jej skutečně slyšela, zašeptal její jméno..

'Kde jsi?..'

Stoupl si do fronty čekajících před přepážkou. Ksakru, musí tady stát tolik lidí?! A skutečně je ten chlápek ve frontě před ním tak tupý, že nechápe, co to jsou časová pásma, nebo mu to dělá naschvál, protože on právě teď spěchá úplně nejvíc za celý svůj život?

Konečně ten nechápavý pán odešel.

'Prosím, co si-' tolik spěchal, že ženu u přepážky ani nenechal domluvit, opřel se prokřehlými prsty s černobíle nalakovanými nehty o přepážku a téměř bez dechu ze sebe vychrlil:

'KdyodlétáletedlodoČech?'

Žena u přepážky na něj pouze nechápavě vykulila oči.

'Co prosím?' zeptala se pomalu, jako by mluvila s malým dítětem.

Pomalu mu docházela trpělivost, rozhodl se ale nedat to na sobě znát a udýchaně se co nejzdvořileji zeptal znovu.

'Kdy-kdy odlétá letadlo do Čech?'

Teď už mu musela rozumět, poznamenala totiž pouze 'ach tak' a zadívala se na monitor svého počítače.

'Počkej chvilku..' řekla s hlavou zahloubanou v časech odletů a příletů letadel.

Stál tam tedy v mokrých roztrhaných džínách a černém tričku, z dlouhých deštěm slepených černých vlasů mu skapávala voda, čekal na její odpověď a celý se třásl. Ani ne tak zimou jako spíš strachem z toho, co mu žena u monitoru řekne..

Náhle vzduch kolem naplnil jakýsi tlumený pískot pneumatik, on ho ale neslyšel, hlavu mu totiž naplňoval úplně jiný zvuk - její hlas a splašené bušení jeho vlastního srdce, které cítil snad až někde v krku..

'Letadlo do Čech?' zeptala se pro kontrolu žena za přepážkou. Polkl a přikývl.

'Tak to právě odletělo, je mi líto.' oznámila mu stroze a věnovala se dalšímu v řadě.

Rozklepala se mu kolena; je pryč..navždycky. Už ji nikdy neuvidí, už jí nikdy neuslyší smát se, nikdy víc neucítí její vůni, nedotkne se jejích vlasů..už nikdy jí nebude moci z očí do očí říct, jak moc ji potřebuje, že to bez ní nezvládne, že..ji miluje víc, než svůj život..

Podíval se ven přes prosklenou stěnu letištní haly, seděl teď na jedné z čalouněných židlí podél haly a natočil hlavu tak, aby dostatečně viděl ven přes sklo, do kterého stále vytrvale bubnoval déšť. Díval se ven spíš proto, aby nějak zaměstnal oči a mysl, než proto, že by ho nějak zvlášť zajímalo, co se děje venku - myšlenky na ní ho příliš bolely..

Venku se právě škrábalo do temných oblak jedno z letadel..co když je to právě to její? Co když tam někde uvnitř něj sedí?..

Ani nevěděl proč, ale zvedl se z čalouněné židle a prošel dveřmi v prosklené stěně ven, věděl, že ji zcela jistě v letadle neuvidí, ale i přesto..naděje umírá poslední.. A navíc chce, i když takhle trošku v dálce, být alespoň naposledy s ní..na zhruba stejném místě jako je ona..

Pršelo. Pršelo a z nebe padal těžký, studený déšť..a pak..se letadlo odlepilo od země a záhy mu zmizelo z očí...

I přesto tam nadále stál..s rukama spuštěnýma podél těla, v jedné její řetízek, druhou zatínal v pěst..s očima přikovanýma k černočerné obloze v zoufalé naději, že se letadlo vrátí - a s ním i ona..

Pršelo. Pršelo a nevlídný déšť se mu vplétal do vlasů..stál tam bez hnutí, bez hlesu, v tichosti..ale uvnitř, tam někde uvnitř sebe, křičel. Tak hlasitě, zoufale a beznadějně, jako ještě nikdy.. Měl pocit, že se uvnitř něj něco trhá..a zůstává po tom jen obrovská temná propast, která ho zevnitř pohlcuje..

Stál tam a nedokázal se otočit a odejít, nevěděl, co bude dál dělat a nezajímalo ho to.. Věděl, že by tady nestál, kdyby jí to, co jí tolik chtěl říct, neřekl, ale..nechtěl, aby se jí něco stalo..nechtěl o ni přijít - tolik pro něj znamenala..nechtěl ji ztratit...a přesto ji právě ztratil...

Uslyšel praskání štěrku, pomalu otočil hlavu za tím zvukem a uviděl štíhlou postavu přešlapující v dešti a tmě stejně jako on. Na chvíli se mu zastavilo srdce..ten ladný pohyb ruky, dávající si pramínek dlouhých tmavých vlasů za ucho, znal..úžasem pootevřel ústa, to přece není možné..

Všimla si ho, zachytila jeho pohled ve slabém světle lampy stojící pár metrů od ní..ona sama od něj stála ne dále než dvacet kroků.. Na nic nečekal, aby mu zase nezmizela, a za doprovodu deště se za ní rozběhl...

'Prostě jsem nemohla odletět..na poslední chvíli jsem vystoupila..' šeptla, když se mu po tak dlouhé době opět schoulila do náruče..

Jemně ji políbil do vlasů..pozvedla k němu oči a usmála se, pak se přiblížila do takové blízkosti, až se mu z toho rozklepala kolena, a vtiskla mu polibek na rty...

Pršelo. Z oblaků se zvolna snášel jemný déšť a oni dva stáli na opuštěném nočním letišti a svět kolem pro ně přestal existovat...

Utrápeně si opřel horké čelo o příjemně chladivé orosené okno. Co teď asi dělá? Myslí na něj? Pláče? Ne, to ne, nesmí plakat..už jen pouhé pomyšlení na její slzy mu svíralo srdce..

Zavřel oči. Jen co to udělal, zjevil se mu před nimi její obraz a začal se odvíjet jako zpomalený, ztlumený film...

Bez ní to nezvládne, věděl to, už teď ho to nesnesitelné odloučení dohánělo k šílenství...

Měl stále zavřené oči, když šeptal její jméno..

'Vrať se...'

Odvázala si z krku přívěsek zavěšený na kožené šňůrce a podala mu jej.

Podíval se jí do očí, měli obličeje tak blízko....tak blízko, že když sklopila víčka, jemně ho pošimrala řasami na tváři...

Naklonil hlavu trochu na stranu, přivřel oči a ještě víc se k ní pomalu přibližoval...

Měl stále zavřené oči, hrudník mu rychle stoupal nahoru a dolů, srdce zrychleně tepalo..

Nejradši by utekl, někam hodně daleko..ale teď neměl sílu ani na to, aby otevřel oči a spatřil před sebou prázdnou židli, kterou před pár okamžiky opustila...

Cítil se uvnitř tak prázdně, tak zoufale prázdně..jakoby všechno v něm pohltila temnota..a to se ještě před chvílí cítil tak..tak bezvadně...jenomže to tu ještě seděla s ním..

Měl své rty na jejích..a oba věděli, že je to naposledy..

Měl své rty na jejích..nikdy nezapomene na jejich chuť..

Pomalu oba otevřeli oči, měla v nich slzy, slzy..křišťálově čisté a tak tiše a pomalu kanoucí..zvedl ruku a roztřeseným konečkem prstu je pomalu setřel..

Zvedla k němu oči, rozechvěle pootevřela rty - chtěla něco říct, ale přes ústa se jí neprodral jediný zvuk..

Připadala mu tak kouzelně bezradná..

Podíval se do dlaně, ve které se matně leskl v odlesku světla pouliční lampy za oknem její přívěsek..tolik jí na tom šperku záleželo..a ona mu ho dala..

Odepnul si jeden z řetízků, které měl na krku a natáhl k ní ruku, ve které ho svíral..

Připadalo mu to jako malé ubohé nic; tolik by jí toužil dát něco, co by ji ohromilo..a neuvědomil si, že to už udělal..

Pak už si toho moc nepamatuje, ví jen, že se od něj zvolna oddalovala - to když vstala od stolu a blížila se ke dveřím kavárny..snad milionkrát se za ním ještě ohlédla přes rameno, jakoby doufala, že vyskočí od stolu a zastaví ji...

A pak...

'Cink!' ozval se tlumeně zvonek zavěšený nad dveřmi kavárny na znamení, že se mu právě ztratila..

Skousl si spodní ret, jak ji proboha mohl nechat jen tak odejít?!...

Uslyšel kolem sebe šelest, prudce se otočil a otevřel oči - vrátila se, určitě se.. Nevrátila se. Klesl zpátky bez zájmu na židli, to se pouze od vedlejšího stolu zvedla jakási postarší paní s ohromným křiklavě zeleným kloboukem a kočkou, které čouhala hlava z červeně puntíkované tašky.

Aby na sebe zbytečně nestrhával pozornost okolí a aby nemusel sledovat, jak se paní v klobouku neúspěšně snaží navléct buřtu podobnou ruku do rukávu od těžkého khaki kabátu, otočil se k oknu a pozoroval, jak po něm stékají dešťové kapky.

Nevěděl, jak dlouho tady bude ještě sedět, prostě se nemohl odhodlat k odchodu, nemohl odejít z místa, kde ji viděl naposledy..

Rozšířil oči úžasem a překvapením - až teď si všiml, že venku prší. Vlastně pršelo celou dobu, co tu seděli, to ale nevěděl..

Takový liják..a ona tam venku teď někde bloudí a čeká na letadlo..

Na letadlo?! To ne.. Nemůže..nemůže přece odletět..

Podíval se na velké hodiny na stěně..to přece nemůže být pravda..

Absolutně nevnímal svět kolem, i bouchnutí dveří kavárny, ze které právě vyběhl, slyšel tlumeně. Nevěděl, co vlastně chce udělat, uvědomoval si akorát, že ji nemůže nechat odletět...Odhadoval, že mu do odletu letadla zbývá asi sotva deset minut; ještě víc zrychlil.

Doběhl až na roh ulice a zprudka se zastavil. Zrychleně dýchal a rozhlížel se na všechny strany..kudy se sakra jde na to letiště?!..Měl sucho a vyprahlo v ústech, píchalo ho v boku a srdce cítil až někde v krku, ani jedno z toho však nevnímal, stejně tak jako si neuvědomoval přívaly dešťových kapek, které mu padaly do dlouhých černých vlasů a stékaly za krk. Pršelo skutečně vytrvale a vydatně; aniž by to skutečně pocítil, třásl se zimou, vyběhl totiž z vyhřáté kavárny pouze v tenkém černém tričku, krátkou bílou koženou bundu si zapomněl v kavárně na židli.

Hlasitě oddychoval, odhrnul si mokrý pramínek vlasů z obličeje a nakoukl do ulice nalevo. Vypadala na chlup stejně jako ta, ve které právě stál - temně, pustě, prázdně, se spoustou domů podél obou jejích stran a se spoustou kaluží, na jejichž hladinách se vlnily malé či velké kruhy od padajících kapek deště.

Riskl to a vběhl do ní, pak už se ani na okamžik nezastavil, ani se neohlížel, věděl, že má málo času, až příliš málo času..

Pár minut a vše může být jinak, pár minut a může být zase s ní..

Mít tak těch pár minut!..

Kapky bubnovaly do oken domů a do vysklených neosvětlených výkladních skříní obchodů lemujících ulici, kterou probíhal, on ten ťukot ale neslyšel, v uších mu zněl pouze její smích, ač trochu tlumený, přece dostatečně zřetelný..dokonce tolik, že si až někdy myslel, že přesně tam někde v té tmě před ním, kam nemohl dohlédnout, stojí ona..

Věděl, že si nejspíš počíná naivně, když se s ní nejdříve rozešel a teď utíká tmou a deštěm jen proto, aby ji znovu viděl, aby jí mohl být znovu nablízku a nedovolil jí odletět..vlastně vůbec netušil, co jí chce říct, jak to chce udělat..prostě jen běžel celý promoklý nočním městem, které skoro neznal, voda, tekoucí po zemi, kolem něj stříkala, jak běžel a její jednotlivé kapičky se leskly v matném světle těch několika málo lamp, co stály podél ulice.

Prosím jen jednou, alespoň na malou chvíli, ji chci zase vidět..ještě jednou, prosím..naposledy..